Nejsem dobrá kamarádka. Jsem sobecká. Přítel je pro mě důležitější než přátelství. Někdy se chovám jako malej spratek. Zasloužila bych pár facek.

Člověk, holka, která mi byla nejblíž ze všech, se zachovala jako rozumná dospělá osoba. Což se o mě říct nedá. Byla jsem sobecká. I když... jak na koho. Přijde mi, že se ne ke všem chovám stejně. Jasně, někoho mám ráda víc, někoho míň, někoho moc neznám, někoho až zase moc dobře, ale já se k někomu vážně nechovám tak, jak si zaslouží. Ať už se sebevíc snaží se mnou vycházet a být mi blíž a chápat mě, tak já to neopětuju stejnou měrou.

To je od té doby, co chodím s Ním, už je to rok a čtvrt, ale já mám srdíčko pořád jen plné jeho a pro jiné už tam prostě tolik místa nezbývá. Mrzí mě to.

Holka asi potřebuje nejlepší kamarádku. Dvě holky by na to mohly kandidovat, ale s jednou se vídáme jednou za pár měsíců, protože je stále pryč, a s druhou nemám tolik času a příležitostí si v klidu promluvit, chodíme spolu do třídy.

Napsala jsem té své bývalé nej-kamarádce. O které jsem tu minule psala. Ve čtvrtek si o všem promluvíme. Skoro 4 měsíce jsme spolu snad neprohodily jediné slovo, krom občasného "ahoj". Přitom jsme po celé dva roky byly nerozlučná dvojka, dokonce jsme si byli tak podobné, že na některých fotkách si nás pletli i rodiče, babičky, kamarádky,... Profesoři nás běžně oslovovali opačně.

Ale poslední měsíce loni ve třeťáku mi už lezla na nervy takovým způsobem... Odsedla jsem si od ní ve škole. Strašně se jí to dotklo. Jenže já jsem jí to ani nevysvětlila. Ve čtvrtek se po 4 měsících pokusím napravit tuhle chybu. Snad to bude zase jako dřív. Chybí mi.